Kapitola 2. Klid před bouří

6. září 2006 v 15:16 | Dragita
Jana se probudila v neznámé části města, priorita? Dostat se domů. Jenže nepočítala, že ztráta krve ji tak moc vyčerpá. Následující víkend nebude zrovna nejlepší.


Kapitola 2. Klid před bouří

Když jsem otevřela oči, rozprostírala se nade mnou bezhvězdná noc.
Chvíli jsem se nemohla pohnout, jak jsem měla ztuhlé tělo. Svaly mě pálily, hlavu jsem měla těžkou a citlivou na každý pohyb. Co se to stalo? Proč tu ležím?
Chlad mě nakonec donutil vstát. Nechtěla jsem dostat zánět průdušek, to by mi fakt chybělo.
Podívala jsem se na hodinky a zděsila se. Půl čtvrté? Máma mě zabije, měla jsem být o půlnoci doma! Matně jsem si vzpomínala, jak jsem den předtím mamku prosila, ať mě na večer pustí s Pavlou ven, jak jsem se dušovala, že jsem zodpovědná a nemusí mít o mě strach. Pocit viny mnou projel jako ledová vlna a trochu mě probral.
Trvalo mi, než jsem se zorientovala - všude jsem viděla jen zašlé zdi s okny, chráněnými bytelnou mříží. Stála jsem v krátké uličce, neznámo kde a vůbec netušila, kterým směrem jít. Teda, věděla jsem, že se nacházím v městské části Brno-Líšeň, ale to mi bylo jako slepému mapa.
Rozhodla jsem se najít zastávku. To bude můj záchytný bod. Jenže se mi vůbec nechtělo hýbat, nejraději bych se složila na nejbližší lavičku a usnula. Klidně napořád. Chvíli jsem tomu nutkání odolávala a probral mě až chladný poryv větru. Hni sebou, zase tak vyčerpaná nejsi, povzbuzovala jsem se.
Nohy jsem měla ztěžklé a musela se při chůzi přidržovat zdí. V duchu jsem děkovala, že tu nikdo není. Připadala jsem si jako opilec, který po několikadenním deliriu vylezl ze škarpy.
Uběhla čtvrt hodina a já v dálce konečně uviděla zastávku. Prohlédla jsem si jízdní řád a modlila se, ať to jede mým směrem.
"Jede," vydechla jsem úlevou a skoro nevnímala horečnatý třes mého těla.
Těch deset minut, co jsem čekala na autobus, se šíleně vleklo. Děsilo mě okolní ticho a zuby mi cvakaly jako šicí stroj. Kde jsem nechala mikinu? Možná v Oáze, nevzpomínala jsem si. Ach jo, byla to moje oblíbená, modrozelená.
Měla jsem štěstí, bus jezdil každou půl hodinu.

Bylo po páté hodině, když se mi podařilo odemknout dveře našeho bytu. Šlo to pomalu, v prstech jsem neměla cit a hlava se mi motala, jako bych se celou noc vozila na kolotoči.
Co se mi to vlastně stalo?
Každý sval i nerv v mém těle volal po spánku. Postel moje, kde jsi, když tě potřebuji?
Ve dveřích jsem bohužel potkala mamku.
"Jano, kdes byla? Víš, jaký jsem o tebe měla strach? Měla jsi tu být ve dvanáct a ty přijdeš o pěti a ještě takhle ztřískaná!" sjela mě, zřejmě pološílená strachy. "Myslím, že bychom si spolu měly vážně promluvit, holčičko! Počkej, co to máš na krku za divné červené skvrny? Ty sis něco vzala?" prohlížela si mě s rukama v bok.
"Já nevím, co to je," odpověděla jsem tiše, jazyk se mi pletl. "Není mi vůbec dobře, mami, potřebuji si lehnout."
"Tu chvíli to ještě vydržíš. My si tady pěkně na rovinu promluvíme. Ani nevíš, jak jsi mě zklamala." Třásla se vztekem i strachem a nepustila mě z chodby našeho malého bytu.
Neposlouchala jsem ji, v hlavě mi hučelo a moje vědomí se ztrácelo v dálce. Všechno kolem se rozplynulo v bílé tmě. Kam zmizely barvy?
"Jano, proboha co je ti? Jano!" zaslechla jsem mamčin hlas z dálky. Chvíli na to mě bělostný mrak pohltil.

Trhnutím jsem se vzbudila a snažila se vymazat noční můru, kde na mě útočily divné příšery. Křečovitě jsem svírala polštář pod hlavou, mou jedinou jistotu.
Z vedlejší místnosti jsem zaslechla hlasy. "Paní Jahodová, vaše dcera byla celkově vyčerpaná. Zatím ať odpočívá a nenamáhá se. A pokud jde o ty ranky na krku, může to být následek bodnutí hmyzem, vzhledem k jejich malé velikosti, nebo docela obyčejné akné. Není to nic závažného, takovéhle stavy jsou u mládeže časté, zvláště u dívek po prvním užití extáze," mluvil tiše první hlas. Zamračila jsem se - jaká extáze? Nevzpomínala jsem si, že bych si něco vzala.
"Děkuji, že jste si udělala čas. Tohle se jí nikdy předtím nestalo. Byla to slušná holka." Druhý hlas patřil mé mamce.
Mžourala jsem na červeného draka, vyvedeného do nejmenšího detailu mého polštáře a snažila se dát si dvě a dvě dohromady. Tak zdálo se mi to nebo ne?
"Hlavně jí to teď nevyčítejte. Počkejte, až se z toho vyspí. Zatím na shledanou," řekl ten první hlas. Pravděpodobně patřil mé doktorce.
"Na shledanou," odpověděla mamka, a potom cvakly dveře. Slyšela jsem, jak mamka jde k mému pokoji, který mám společný s mladším bratrem. Teď tu nebyl, musel zmizet hned po ránu. Jeho postel na protější straně zela prázdnotou a vypadala jako po výbuchu bomby, sotva povlečení s auty drželo pohromadě.
"Tak ses nám vzbudila?" houkla na mě mamka, když otevřela dveře. Ruce měla překřížené přes prsa a z očí jí sršely blesky. "Pro tvoje dobro doufám, že sis něco nevzala."
Mlčela jsem jako hrob, vůbec se mi nechtělo vyprávět jí o včerejšku. To by mě doma zamkla navždy. Už jsem se vzpamatovala, už jsem si vzpomněla. Drogy? To sotva. Někdo mě napadl. Důkaz té šílenosti jsem měla přímo na krku.
"Jano, teď mi prosím tě nelži. Vzala sis něco nebo ne?"
Mamka si uměla prosadit svou, když chtěla. Hnědé vlasy měla sepnuté do drdolu a na tmavém domácím tričku přímo svítila šmouha od mouky.
"Ne, nevzala mami. Víš, jaký k tomu mám odpor."
"Dobře," vzdychla. Stejně mi úplně nevěřila. "Ale vysvětli mi, z čeho jsi byla tak vyčerpaná? Vždyť ses mi na chodbě složila."
Rozhodla jsem zatloukat. Co jiného? Mlčela jsem a přehrávala si včerejší večer. Jenže ať bych řekla cokoliv, nikdy by mě už nikam nepustila. Fakt mě někdo kousl? Přejela jsem rukou po rankách na krku a rychle ucukla. Tohle bych si nikdy nevymyslela.
"No? Řekneš mi k tomu něco?" čekala na odpověď a nervózně si mnula ruce.
"Byli jsme na diskotéce, celý večer jsem tančila a dala si pár koktejlů. Možná proto jsem zapomněla na čas." Tak, podepsala jsem si ortel domácího vězení, ale lepší než blázinec.
Mamka se mračila, přímo jsem viděla, jak se snaží ovládat svůj hlas. "Jestli se nebudeš kontrolovat, Jano, tak tě příště nikam nepustím."
"Prostě jsem to neodhadla, mami. Příště si dám kofolu." Po včerejšku asi hodně dlouho nevylezu ven za tmy.
"Jestli bude nějaké příště," povzdechla si. Zloba z ní vyprchala. Nikdy předtím se mnou neměla takové starosti. "Odpočiň si, přinesu ti trochu čaje, ať jsi do pondělí v pořádku. Školu mi meškat nebudeš."
"Ne, mami, díky, jsem strašně unavená. Budu spát, nic nenos."
Odešla s ustaraným výrazem ve tváři. Dokonce mi ani nedala domácí vězení. Nechtěla jsem nikomu způsobit starosti a zvláště ne jí.
Stále jsem musela myslet na to noční přepadení. Někdo mě kousl. Už jen při té vzpomínce mi běhal mráz po zádech. Mohla bych si myslet, že se mi to jen zdálo, ale pak jsem se dotkla svého krku a věděla, že ne. Změní mě to nějak? Nebo jsem měla jen bujnou fantazii podpořenou filmy o upírech? Jenže to byly pověry a já cítila horkou dlaň toho útočníka. Víme vůbec, co nám tu běhá v noci po městě? Jak se to dokázalo udržet na stěně?
Nemohla jsem usnout, pořád jsem si to dokola přehrávala v hlavě. Když jsem se konečně propadla do sladkého nevědomí, můj spánek se stal jen dalším vězením, ve kterém se realita včerejšího večera změnila v děsivou noční můru. Chytila mě do svých spárů a já nemohla uniknout.

Vykřikla jsem a probudila se. Chvíli jsem se nemohla zorientovat, ale byl to jen náš pokoj s růžovobílými stěnami a jediným oknem.
Na to, že jsem pořádně nespala, jsem se cítila odpočatě. Sedla jsem si na postel a zahýbala prsty na nohou. Vypadaly pořád stejně. Možná to jsem to přeháněla a nic se mi nestane, dozrají mi nové krvinky, naberu sílu a zase bude vše v pořádku. Žádné drama se nekoná.
Pomalu jsem se postavila a zjistila, že jsem pyžamu. Asi mě mamka převlékla. Chvíli se mi motala hlava, ale za pár vteřin jsem stála pevně na nohou. Přesto jsem se rozhodla našlapovat opatrně. Hučelo mi v uších ze ztráty krve.
Došla jsem v pohodě až ke skříni s oblečením, takže to se mnou nebylo tak zlé. Vzala jsem si moji oblíbenou modrou mikinu s hafanem čůrajícím na patník - vždy mě dokázala zahřát i rozesmát, a potom zamířila do kuchyně. Měla jsem šílený hlad.
Ještě že je mamka stejný knihomol jako já, mohla jsem se cestou opírat o knihovny, stojící podél celé chodby ke kuchyni. Ona milovala detektivky a já tíhla k fantasy, takže o zaníceném povídání nad novými tituly nemohla být řeč, ale aspoň se na mě nedívala jako na exota, když jsem si ke každému svátku přála jedině knihy.
Zamžourala jsem na hodiny, ukazovaly deset ráno. Páni, to jsem spala tak málo? Mně to připadalo jako věčnost.
"Jano, konečně jsi vstala. Je neděle," dodala mamka, když viděla můj pohled "Už jsem si myslela, že zaspíš i školu. Neprobudila tě ani ta včerejší bouřka."
Zhroutila jsem se na volnou židli u stolu a schovala si obličej do dlaní. Super, asi bych si měla připustit, že se z toho nevylížu bez následků.
Martin, můj o dva roky mladší bratr, se už ládoval rohlíky a nevěnoval mi jediný pohled. Nacházel se v těžké pubertě, takže bylo vždy nejlepší nerýpat do něj a vyklidit pole. Nedávno objevil, že existuje něco jako gel na vlasy, takže místo normálního člověka tu seděla, mírně řečeno, přerostlá verze ježka.
"Co bys chtěla k snídani?" zeptala se mě mamka, pilně připravující dnešní oběd, ale já ji vnímala jen na půl ucha. "Jano, posloucháš mě?"
"Máme rohlíky?" zkroušeně jsem se na ni podívala. "Chtěla bych tři rohlíky s marmeládou."
"Nepřeháníš to trochu? Hm, dobře, tak si na ně chvíli počkej. A Jano?" Zaslechla jsem ji cestou z kuchyně, protože jsem neměla potřebu stát se novým terčem bratrových drobků. "Chtěla bych se ještě podívat na tvůj krk."

"Teda, kdybych nevěděla o těch skvrnách, ani bych si jich nevšimla," prohlížela mě s tváří staženou obavami "Tolik ti vybledly, asi tě jen kousl komár."
"Můžu už jít, prosím?" Chtěla jsem celá vydrhnout pod sprchou. Povlečení pomaže do koše na prádlo hned po pyžamu.
"Jen běž, rohlíky ti za chvíli donesu." Mamka vypadala znepokojeně, ale naštěstí to dál nerozebírala. Uměla se rozčílit když chtěla, nebo se chovat láskyplně, že jsem si chvílemi připadala jako v bavlnce.
Osprchovala jsem se a po jídle s lehkostí pírka vklouzla do peřin. Dokonce jsem si ani nevzala žádnou knihu, bolely mě oči na to, abych četla. Vůbec jsem se cítila divně, vřelo to ve mně, jako v právě probuzené sopce.

Otevřela jsem oči a zahleděla se na svůj tyrkysový budík. Svítily tam nuly. Toto probuzení bylo jiné, než předchozí dva dny. Jemně jsem procitla, jako kdyby mi našeptával příjemný tichý hlásek, že teď je ten pravý čas. Všude panovala tma, skříně vrhaly na stěny plné filmových plakátů nelichotivé stíny a Martin, můj nedorostlý bratr, spal jako dřevo. Ušklíbla jsem se, mít tak jeho spánek, tak jsem v ráji.
Venku panovala půlnoc a mě neznámá přemlouvala, abych se podívala na nebe za oknem. Našlapovala jsem potichu, jako kočka před svou kořistí. Huňatý koberec mi to vše usnadnil.
Pomalu jsem otevřela okno - nesmělo vrznout; a podívala se na oblohu posetou hvězdami. Bydleli jsme ve čtvrtém patře a kolem nestály žádné vyšší domy. Nic mi nepřekáželo ve výhledu.
Mraky pomalu odpluly a ukázaly mi krásu, skrývající za svými tmavými závěsy. Spatřila jsem měsíc v úplňku, obrovský, kulatý a zářící jemným svitem. Připoutal mě k sobě. Jeho bledé paprsky hladily mou kůži a dodávaly mi energii. Mravenčilo mě z toho po celém těle. Zaplavily mě pocity, jaké jsem dosud nepoznala. Pocity nekonečné lásky, porozumění a bezbřehé síly. Byly tak intenzivní a hřejivé, že jsem nechtěla, aby to skončilo.
Zavřela jsem oči a najednou se mi zachtělo zavýt jako vlk. Prostě jen tak, ale ovládla jsem se. Co to do mě vjelo?
Viděla jsem měsíc v takové podobě, jakou si nikdo jiný neuvědomoval. Tak obrovský, zářivý, pulzující a plný energie.
Hleděla jsem na něj dlouhé hodiny a nevnímala zimu panující venku.
Ráno jsem se cítila čilá jako po dlouhém spánku, takže mi nic nebránilo v tom, připravit rodině snídani. Měla jsem ještě tak dvě hodiny, než všichni vstanou z postele, takže jsem udělala ovocnou bublaninu. Ve spíži jsem našla kompotovanou dýni, která se k tomu báječně hodila. Pečení mě vždycky bavilo, ve škole jsem měla hodiny vaření nejraději - zvláště proto, že všechny naše výtvory jsme museli hned sníst, zvláště moučníky. A že to někdy byly lahůdky… no a někdy ne. Otřásla jsem se při vzpomínce na dietu číslo 4-S, používanou při akutním zánětu slinivky.
Spokojeně jsem nakrájela teplé kousky buchty a sobě dala rovnou pět. Nezasytilo mě to. Kde se ve mně vzal takový hlad? Dala bych si ještě, ale to už by mi neprošlo ani u ospalých rodičů, kteří teprve usrkávali ranní kávu a kakao. Taťka byl vůbec takový zvláštní exot, ranního kakaa by se v životě nevzdal, kdežto já s bráchou jsme toto období měli dávno za sebou. Taťka pracoval jako vedoucí skladu, tak musel vstávat brzy, ale mamka mu ho stejně připravovala každý den.
Do školy jsem vyrazila s nezvyklým předstihem. Tajně jsem si zabalila pár kousků bublaniny, takže jsem musela zmizet dřív, než si toho někdo všimne. Venku svítilo slunce, obloha se zdála jako vymetená, tak mi nic nebránilo vzít si na sebe světle modré tričko s obří barevnou květinou na přední straně a džíny.
Vzala jsem to přes park a užívala si okolního světa, jako bych ho viděla poprvé. Nezdála se mi zima, chladný vánek působil příjemně a osvěžil mě, jen co jsem nastavila tvář vstříc nebi. Divila jsem se, proč jsou kolemjdoucí ještě zabaleni do kabátů a bundiček. Barvy se mi dnes zdály sytější a jasnější. Jemný větřík mi čechral dlouhé hnědé vlasy, nechala jsem si je dnes volně, jen jsem si přední prameny sepnula malou modrou sponkou.
Mladé listí šumělo v korunách stromů, štěrk mi křupal pod nohama a slunce ke mně natahovalo své hřejivé paprsky. Tohle všechno, zvuky přírody a lidského mumraje, mě zvláštním způsobem uklidňovalo. Cítila jsem se skvěle.
Odteď už budu chodit do školy pěšky.




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ewča Ewča | E-mail | Web | 13. ledna 2011 v 18:34 | Reagovat

Moc pěknej blog a krásnej dizajn :) urcite si to nekdy doctu :)

2 Dragita Dragita | Web | 13. ledna 2011 v 19:02 | Reagovat

je to docela dlouhý příběh, chce to po kouskách :-)
jinak v jednoduchosti je krása ;-)

3 Dragita Dragita | Web | 10. března 2011 v 23:36 | Reagovat

hotová menší korekce stylu a gramatických chyb;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama