Dračí kletba

27. ledna 2012 v 20:18 | Dragita |  Povídky
Tuhle povídku jsem napsala už v létě, ale byla v soutěži na Fangtazii, tak ji sem dávám až teď. Umístila se na pěkném pátém místě a šešlo se pár ohlasů, abych napsala pokračování. Sama povídka vypadá jako celek něčeho většího. Určitě je to v plánu letošní rok, jen musím dohnat resty se šperky a zpracovat trochu nahromaděného materiálu a můžu se nechat unášet na vlnách fantazie.
Poslední dobou tu nic moc není hlavně proto, že moje oči mě už několik měsíců zlobí. V práci koukám 9 hodin na pc a doma chvilku a už mě tak pálí, že raději čtu - a že jsem toho stihla.;)

Tak pokud ještě někdo zavítá, může si přečíst tuhle povídku, která je přece jen něco jiného než normálně píšu;) Přeji příjemné počtení;)



Všichni si zacpali uši. Dveře cely se s nervy drásajícím skřípáním otevřely. Dvě silné paže v černých rukavicích hodily dovnitř omráčenou dívku. Stěží dýchala. Noar, jediný, který se odvážil pohnout, přispěchal k dívce a odtáhl ji hlouběji do cely, aby nebyla dozorcům na očích. Její ohnivé šupiny ztratily většinu bývalého lesku, ale i přesto by dokázala každému učarovat. Noar pocítil nutkání chránit ji, ale teď už bylo jen na ní, jestli bude žít nebo podlehne.

"Jauvaujs! Do prdele!" zařvala překvapená Lucie, když se odnikud vynořil kořen a zlomyslně ji podkopnul nohy. Celou svou vahou sletěla do rozbahněné země, drobné kamínky se jí zabodávaly do jemné kůže na rukou. Ozvalo se odřené koleno a sukně se jí vyhrnula až po zadek.
"Podělaný kořen!" rozčilovala se když se zvedala. "Já mám dneska den." Lucie byla přímo magnet na katastrofy.
Rychle si očistila oblečení a zjistila, že si stačila natrhnout sukni a koženková kabelka měla na přední straně pěknou odřeninu. Vzdychla, napočítala do deseti - to pro jistotu a chystala se odejít. Jenže v keři, vedle kterého tak šikovně přistála, se něco zablýsklo. Mezi paprsky časně odpoledního slunce pableskovala hra červených a oranžových odstínů.
Co to mohlo být? Nevzpomínala si na nic, co by mohlo vydávat takovou záři. Zapomněla na svou nehodu a pomalu odkrývala větve keříku - jakoby se obávala, že ta věc každou chvíli zmizí. Když odryla poslední větvičku, na chvíli se lekla, protože odlesky zmizely. Hmátla naslepo a dotkla se něčeho hladkého, ale zároveň příjemně chladivého. Vzala do ruky přesně padnoucí kámen ve tvaru slzy a užasla nad jeho kresbou. Nevyznala se v kamenech, ale když ho podržela proti slunci, uviděla zlatočervené žilky, které protínaly ohnivě zbavený podklad. Úplně jako plameny v krbu. Rychle kapku, velikosti zralé švestky, schovala do kapsy. Kolemjdoucí se již začali se zájmem otáčet. V zabláceném oblečení poutala příliš moc pozornosti.
Nemohla na ten kámen přestat myslet, chtěla se ho dotýkat, cítit na prstech ten příjemný mrazivý chlad, který jí jemně elektrizoval na bříšcích prstů. Spěchala domů, utíkala, několikrát přitom málem zakopla, ale zdálo se, že nehody měla už dnes vybrané. Doma - v podnájmu s jejími dvěma kamarádkami, se ani nepřevlékla a hned skočila do postele a zkoumala ten zvláštní minerál. Nic jiného to nemohlo být. Až přijde Marta domů, poprosí ji, aby jí udělala z této kapky šperk. Marta byla doslova expertka na drátované šperky. Stříbrným drátem dokázala omotat úplně všechno.
Hodiny se přímo vlekly, než Marta konečně přišla domů.
"Kde jsi byla tak dlouho?" začala Lucie, chvěla se nedočkavostí.
"Potřebovala jsem se stavit do Vodafonu, bys nevěřila jaký tam byly před svátky fronty. Myslela jsem, že mě omejou. Co potřebuješ?" její kyselý výraz se rázem změnil ve zvědavý usměv.
"Našla jsem v parku krásný kámen. Dokonalá kapka. Nevíš co to může být?" Martě zasvítili oči stejně, jako předtím Lucii, a s bázní vzala mezi dva prsty ohnivý kámen.
"Je to mnohem krásnější než achát. To někdo musel ztratit, vybrousit minerál do hladké kapky je celkem fuška," prohlížela si kámen ze všech stran. Všimla si psího pohledu Lucie a hned jí bylo jasné, co po ní bude chtít. "Chceš ho do šperku že?"
"Prosím, prosím, smutně koukám," řekla Lucie a zářivě se usmála, jak nejlépe uměla. Věděla, že vyrobit drátovaný šperk, trvá spoustu hodin. Několikrát se to zkoušela naučit - bezvýsledně. Marta souhlasila, ale oči od kamene neodtrhla.

"Konečně, teda Marti, to se ti povedlo," chlubila se Lucie s novým šperkem a nezapomněla Martu pořádně chválit.
"Nádhera, nemám slov," komentovaly kamarádky a Lucie se cítila v sedmém nebi. Dokonce se jí dnes nestala žádná nehoda, jen jí celý den bolela záda. Přičítala to možnému prochladnutí a dál se tomu nevěnovala.
Cestou domů jí rozbolela hlava. Čím to může být? Nebyla v průvanu, neponocovala, že by na ni lezla chřipka? Teď v létě? Nemohla si dovolit onemocnět, teď ne. Třeba se jí to podaří zarazit Ibalginem, doma má slušnou zásobu. Pavla, její druhá spolubydlící, ho jí jako lentilky.

Bolesti nepolevovaly, zhoršovaly se. Po těle jí stékal studený pot, každý pohyb jí dělal potíže.
"Uvařila jsem ti šípkový čaj, kdybys chtěla ještě něco, zakřič," řekla Marta, měla starost o kamarádku. Ráno byla plná energie a teď? Bledá jako stěna, slabá jako moucha, že se ani z postele sama nezvedne. Neměla by zavolat do nemocnice?
"Díky, jsem jak lazar, fakt," zašeptala Lucie.
Se znepokojivým pohledem se Marta vzdálila z pokoje, Lucie potřebovala klid. Stále však měla u sebe mobil s přednastavenou záchrankou, jen tak pro případ.
Do tichého pokoje, kde Lucie koukala do stropu, unavená k smrti, ale neschopná usnout, vešla další osoba. Se záměrně rozcuchanými vlasy barvy letních třešní, štíhlou atletickou postavou. Pavla.
"Kolik toho potřebuješ? Abych věděla," řekla. Pavla měla už od dětství problém se zády a nekontrolovatelné množství prášků na bolest už přestávalo účinkovat. Musela si jich brát čím dál víc.
"Jen dvě, snad to pomůže," vydechla vyčerpaná Lucie, propocené vlasy přilepené na čele.
Nepomohlo. Svůj nový šperk si však nesundala.

Uprostřed noci vzbudilo Lucii nepříjemné svědění po celém těle. Brněly jí konečky prstů, pálily jí záda bolestí a její nehty pozbyly veškerou barvu.
Co se to se mnou děje? Nevěděla. Pocítila náhlý nával energie, který jí dovolil vstát z postele. Její oblečení začalo nepříjemně škrábat na přecitlivělé kůži. Neváhala, doslova ze sebe strhala vlhké kusy šatů a třela si kůži na rukou, ve snaze zbavit se svědění.
Pak to začalo.
Nejprve se na rukou i nohou objevily červené skvrny, rozšiřující se jako lavina na prudkém svahu a potom se její hladká kůže proměnila v drobné šupiny. Její průsvitné nehty nabyly barvu tropických pomerančů, prodloužily se a zesílily v opravdové masivní drápy. Vykřikla úděsem a sledovala jak se její tělo pomalu mění. Vnitřnostmi jí proudily pravidelné křečovité stahy. Zhroutila se na zemi do klubíčka. Nepomohlo to. Oči jí slzely bolestí, když jí praskaly a znovu srůstaly kosti, když měnili tvar a svou velikost. Víčka pevně tiskla k sobě v přání, že to všechno je jen sen, ale neustálé sílící bolesti jí utvrzovaly o opaku. Její obličej se protáhl do podlouhlé tlamy plné tesáků, zorničky se jí zúžily a jako třešnička na dortu, se jí vyklubaly kožnatá křídla a mohutný ostnatý ocas.
Lampa se roztříštila o plovoucí podlahu. Zvuk rozbitého skla, jí vrátil do reality. Někdo bušil na dveře. Nepamatovala se, že by se zamykala. Chtěla vstát, ale všimla si své ruky. Vytřeštila oči a už se schylovalo, že začne hystericky řvát, když se dotkla jemných, pravidelných a hlavně měkkých šupin na své ruce - no už spíš tlapě. Byly skutečné, cítila každé místečko, kde se dotkla svým prstem.
To nemůže být pravda, pomyslela si, když konečně zaregistrovala bušení na dveře.
"Je ti něco? Slyšela jsem nějakou ránu," dožadovala se odpovědi Marta. Lucie vždy poznala její hlas, tak plný starosti.
Nemotorně vstala a podívala se do zrcadla. Uviděla svá nová křídla, ocas, protáhlý čenich a ohnivé šupiny. Stala se drakem! Vytřeštila své červeno - žluté oči a horečně přemýšlela, jestli bude moci mluvit. Přece sem nemohla Martu pustit. Nebude jen vrčet, když je z ní teď zvíře? Je to vůbec ještě ona?
"Jsem v pořádku. Udělalo se mi lépe, chtělo se mi na záchod a zakopla jsem," řekla a v její nové tváři se zračil nefalšovaný údiv. Pořád má svůj hlas, dokonce i stejnou výšku, sto šedesát centimetrů. Nemají být draci větší?
"Opravdu? Tak na sebe dávej pozor, před chvíli jsi mi tu skoro umírala," odpověděla Marta, hlas jí trochu přeskočil. Vždy si dělala starosti i za druhé a v této chvíli nemohla přestat přemýšlet nad Lucií.

Lucie se stále prohlížela v zrcadle a nemohla tomu uvěřit. Slyšela své srdce, cítila každou část jejího těla, jako by byla pořád člověkem a křídla byla naprosto běžnou věcí. Než si zvykla na svou rozložitost, shodila na zem několik drobností.
Co teď bude dělat? Zůstane jí už tahle nelidská podoba? Byla vyděšená, nohy, ozdobené velkými smrtícími drápy, se jí třásly jako nikdy v životě. Musela zachovat klid, věděla to, ale nemohla si pomoci. Přemáhal jí vztek sama nad sebou, nad tou bezmocností. Zavrzala šatní skříň a z jejích spár začal stoupat nasládlý dým.
Lucie se prudce otočila a shodila hrnek s nedopitým čajem. "Sakra," usykla skrz zuby a její trpělivost začala slábnout - ten hrnek měla moc ráda. Ze vnitřku skříně ozvalo zaklepání.
"Mohu dovnitř?" ozval se příjemný hlas a Lucie si musela zacpat pusu pěstí, aby nezačala křičet. Právě se změnila v nějakou kreaturu a ještě na ní bude mluvit skříň?
"Mlčení beru jako ano," řekl hlas a dveře se pomalu otevřely. Lucie zatajila dech a jakmile spatřila draka se safírovými šupinami, s úlevou vydechla. Ale pořád zůstala napjatá jako struna, kdyby bylo potřeba vzít nohy na ramena. Zapomněla na chvíli, že už není člověk.
"Lucie Horná, nemýlím-li se, velectěná?" promluvil uhlazeným tónem až ji klesla brada. Jak že jí to řekl? Velectěná?
"Dovolte mi, abych se představil, mé jméno je Jolniiire Eo Seiy, ale říkejte mi Jolni," představil se neznámý drak a přátelsky na ni mrkl. Už to měl vyzkoušené, na takové dračice jako ona to vždy zabíralo. Potřeboval sehrát svůj part, potřeboval, aby se uklidnila a šla s ním. Oprášil své sako z nejjemnější tkaniny a vytáhl z postranní kapsy malý svitek. Lucie na něj koukala, oči dokořán. Chvění ovládalo celé její tělo, co to mělo znamenat?
"Velectěná Laiir z Ronských Mezí, dlouho jsme tě hledali a konečně se mi tě podařilo najít," ukázal na šperk z ohnivé kapky, která se při proměně stala její součástí. Hladký povrch kamene v její hrudi odrážel pomněnkové oči draka Jolniho.
"Našla jsi medailon svých předků, který odhalil, kým skutečně jsi. Naší spásou, naší královnou," poklonil se, až se čenichem dotýkal země a čekal, jak Lucie zareaguje. Většinou dokázal přesně odhadnout povahu člověka, ale existovaly i výjimky. Chyby nejsou tolerovány, má jen tento pokus, musí mu uvěřit.
"Já..., královna…," přemýšlela nahlas a třídila si myšlenky. Tento den byl už tak náročný a on jí tady vykládá něco o královnách.
"Já ale nejsem ta vaše Laiir, já jsem a vždy byla jen Lucie. Musel jste se splést," pokusila se vymluvit, protože to vše znělo tak strašně neuvěřitelně. Jenže jak si měla vysvětlit, že je drakem?
"Kdybyste nebyla Laiir, tak by vás ten kámen neproměnil. Dotýkal se ho ještě někdo?"
Vzpomněla si na Martu. Oči ji prozradily.
"No tak vidíte, to je nepopíratelný důkaz, že pocházíte z vznešeného rodu Ronských, kteří do této doby vládly našemu světu. Pokud bude vaše jasnost chtít, mohu vám náš svět ukázat. Lesy louky, hory plné řek a teplý vítr, který se opírá do křídel. Věřte mi, ten pocit budete milovat," mluvil drak a ani na chvíli se nezastavil. Zmínka o létání jí vrátila zpátky do reality. Stojí tu, s modrým drakem, sama je jedna šupina, neumí se přeměnit zpátky ani neumí létat. Co by mohla ztratit, když s ním půjde? Do světa draků.

Jolniiire ji pozoroval zkušeným pohledem, viděl jak se jí rozšířily zorničky jen se zmínil o létání. Každý člověk zabere na létání jako ryba na háček. Usmál se na ni a přiblížil se k ní. Věděl, že ona nezná etikety, mohl si dovolit cokoliv, ale svoje potřeby bude muset nechat na jindy. Přece jen se změnila v opravdu krásnou dračici. Jenže už byl v tomto světě moc dlouho a neměl to tu rád. Už jen ten zápach všude kolem. Vzal jí za ruku a v okázalém gestu ji věnoval na lesklé šupiny polibek. Snažil se jí přitom dívat do očí, jak dlouho to jen šlo.
"Můžeme vyrazit?" zeptal se, chtěl to mít už za sebou, byla jeho poslední převoz a potom si mohl užít zasloužené volno. Třeba by mu ji potom půjčili.
Lucie přikývla, omámená jeho slovy o světě draků. S odhadem se trochu sekl, tuhle dívku nezajímala Moc tak, jako pocit volnosti na nebi. A jakmile jí ukáže jak létat, nebudou s ní problémy. V duchu si slastně zavrněl, třeba se chvíli proženou po obloze.
Nabídl ji rámě, zavěsila se do něj a vkročili spolu do dýmem provoněné skříně.

"To je nádhera," vydechla, jakmile se ocitli na druhé straně. Louka kvetla divokými květy od velikosti hrášku až po giganty velikosti melounu. Květiny ukryté ve stínu obřích stromů skrývaly své kalichy, kterými lovili hmyz. Všude vonělo čerstvé jehličí a svěží tráva.
"Jsem rád, že se vám tu líbí. Kolem nás se rozprostírá Les modré stezky, který protíná řeka Nezkrotná. A právě kousek po proudu je výborné místo, pro první let," oznámil a vykročil sebejistým krokem do neprostupné džungle. Stromy zde byly tak vysoké, že i jediný list byl velký jako její tlapa a veškeré rostliny tu hýřily všemožnými barvami, až měla opravdu dojem, že se jí to jen zdá. U země se držel jemný mlžný opar, zdálo se, že slunce - vlastně dvojhvězda, jak si všimla, právě vyšlo.

Lucie toužila po změně, odejít do lepšího světa, ale vždy bylo jen u přání. Teď, když tu kráčí po všech čtyřech, se nemůže zbavit pochybností. Tento svět je tak neskutečný. Cítila pohyb půdy pod svýma tlapama, jak se s v ní hemží žížaly a všelijací hlodavci tam budují své chodbičky.
Prostorem se prohnal hlasitý řev.
"Co to bylo?" zeptala se s knedlíkem v krku. Znělo to hodně blízko.
"Ostatní, nic, čeho by ses měla obávat," znovu na ni mrkl a rozhlížel se kolem. Zahlédl na obloze několik stínů a věděl, že dnes na létání nedojde. Dorazili moc brzy, vezmou si ji a on si ani neškrtne. Nemohl se vzpírat nadřízeným a ni nechtěl. Takové peníze by nikde jinde nedostal. Ani svobodu.
"Děje se něco?" zeptala se. Věnovala sice veškerou pozornost zdejším ptákům, motýlům a všemu, co se jí před jejíma novýma očima mihlo, ale všimla si změny jeho tváře.
"Nic, má paní, už tam budeme," musel se přemáhat, aby to znělo uhlazeně, jako všechna jeho slova předtím.
Zamihotal se vzduch, zvedl se vítr a přímo před nimi přistáli dva černí draci, velcí jako čtyřpatrový dům.
"Je čas," promluvil hromovým hlasem první drak a nebezpečně se mu blesklo v očích.
Lucie na ně hleděla, ústa dokořán. Obdivovala jejich krásu a přirozenou vznešenost, ale strach, ten slizký had, už se jí zakousnul do těla.
"Na co je čas, Jolni?"
Odpověď nedostala. Místo toho po ní druhý obří drak chňapl a uvěznil ji mezi svými masivními drápy. Zvedl ji do výši svých fialových očí a prohlížel si ji ze všech stran. Zoufale se mu snažila vytrhnout, zatínala zuby, křičela. "Co se to tu děje? Jolni? Pomoz mi!"
Černý drak zařval až jí zalehlo v uších a strčil ji do připravené klece, kterou odněkud vyčaroval první obr.
"Dobrá práce, Jolniiire, tahle je obzvláště pěkná, budeme na tebe pamatovat," promluvil první z draků s jantarovýma očima. Jolniiire se uklonil a na jeho tváři se usadil zlomyslný výraz. Vždyť právě vydělal pořádnou sumu, která mu zajistí dalších pár let svobody. Vzácné barvy byly za těžké peníze.
"Proč? Jolni?" dožadovala se Lucie, držíce se chladného kovu klece. "Proč?"
Jolniiire se od srdce zasmál, kolikrát tohle už slyšel?
"Milá zlatá, nemohu pochopit, že jste vy lidé tak strašně naivní, že i po několika stoletích skočíte na báchorku o vyvoleném. Tak moc chcete vyniknout, mít moc, být někým. Přeměnil jsem tě a právě teď prodal za velmi pěknou sumu. Kde jinde by náš svět našel lepší otroky než v lidském světě? Prober se prosím tě, přece bychom nezotročovali svůj vlastní druh." Jeho slova ji ranila. V hloubi duše věděla, že tato pohádka nemohla být skutečná, ale tolik chtěla utéct, něčemu věřit. Slzy se jí bezostyšně draly z očí.
"Prodal?" zaječela na něj, ale obří drak silně zatřásl její klecí. Nečekala to a narazila si pravé křídlo. Bude mít možnost je někdy vůbec použít? Zkontrolovala si malé růžky na hlavě a ocas.
"Drž hubu a dožiješ se zítřka," zasyčel na ni fialovooký obr. "A má nabídka platí Jolni," otočil se na safírového draka.
Jolniiire se usmál, "Beru tě za slovo Tirete, najít pěknou společnost je dneska skoro nemožné. Sbohem zlatíčko, užij si světla Dvojitého císaře, dokud máš ještě dost sil."
Safírový drak roztáhl křídla a mžiku zmizel mezi sněhobílými peřinami mraků. Nechal tam Lucii samotnou s dvojicí obřích draků, kteří na ni vrhali znechucené pohledy.

Probudila ji bolest, šířící se po jejím těle. Napřed ucítila jen jemné tepání v blankách mezi křídly a nakonec ji vnitřnostmi projela bolest plnou silou, jako otrávený šíp. Sevřela víčka ještě pevněji, když vedle sebe někoho ucítila. Byl až příliš blízko. Má se podívat, nebo dělat, že spí? Bolest nepolevovala a přinutila Lucii stáhnout se do těsného klubíčka.
"Jen pomalu, žiješ, to je hlavní," ozval se hlas přímo vedle ní. "Snaž se vyhnout prudkým pohybům. Ti tě teda pěkně zřídili." Noar seděl vedle ní a snažil se jí svým hlasem uklidnit, protože až ta dívka otevře oči a uvidí mříže, už to nepůjde. Pokud ovšem není hysterka jako všechny ostatní v cele. Zvědavě si ji prohlížel, to jak její šupiny hladce přechází jedna v druhou, jak se v nich hypnoticky proplétají ohnivé barvy. Byla nádherná a ani tucet modřin a několik šrámů ji na kráse neubralo.Teď už mu zbývalo se jen zeptat, odkud přišla. On sám byl odveden z Jižních moří, pokud dobře počítal, před třemi východy Bledého tesáku v plné síle.
Lucie pomalu otevřela jedno oko a hned za ním druhé. Hleděla na své ohromné tlapy s nebezpečnými drápy a na chvíli se nemohla rozpomenout, kde vlastně je. Mříže! Hned jak si jich všimla, nepotřebovala další důkaz. To nebyl jen špatný sen.
"Kde…, kde to jsem?" zašeptala a třeštila oči na draka, který seděl přímo vedle ní a ledabyle se opíral o zeď. Pozoroval ji a při zvuku jejího hlasu si povzdechl.
Přisunul se k ní blíž, až se svou rukou skoro dotýkal jejího ramene. Znejistěla. Drak se na ni povzbudivě usmíval - nevěděla jak to poznala, prostě to najednou věděla, ale přestože měl tento šupiny barvy lesního mechu, nemohla se zbavit pocitu, že se na ni každou chvíli vrhne a rozsápá ji svými černými drápy. Už nevěděla čemu věřit.
"Záleží, co přesně chceš vědět. Jsme v cele, na Severních planinách," odpověděl Noar a nasával opojnou vůni, kterou Lucie oplývala. Dlouho jí nezůstane.
"Cože?"
"Podle tvé hlasu soudím, že jsi přeměněná. Jsi ve světe draků, Solaně . Pokud mě zrak neklame, jsi otrok, stejně jako já. Jen s tím rozdílem, že já jsem drakem od narození."
"Otrok?!" vykřikla Lucie a vzápětí na ni ostatní vězni zasyčeli. "Ticho ty mrcho, chceš náš zabít?" Naštvanými, závistivými pohledy ji probodávalo snad tucet dalších draků. Lucie se schoulila do klubíčka a pokusila se nevnímat okolí.
K večeru uslyšela pláč, dívčí pláč, který si nemohla splést s ničím jiným. Zarachotil klíč a dveře do cely se otevřely. Lucie strhnula a opatrně se podívala na draka, jehož šupiny odrážely namodralé měsíční světlo. Vešel dovnitř a někoho za sebou táhl. Člověka! Lucie poznala hustou hřívu, kterou ta bestie svírala v rukou.
"Zná někdo tuhle špínu?" zařval a trhnul tlapou. Vzlykající postavička dopadla k jeho nohám. Otevřené a ještě stále krvácející rány prosvítaly pod podtrhaným oblečením. Vždyť je to Marta! Lucie si skousla jazyk, když chtěla zakřičet její jméno.
"Ani se nehni, jinak je po tobě," sykl na ni ten zelený drak, sedící stále vedle ní. Ani se ho nezeptala na jméno. Chytil ji za tlapu a výhrůžně se na ní podíval.
"Tak bude to? Někdo téhle opici musel pomoci. Říkala, že se sem dostala před portál ve skříni. Kdo to byl?" řval strážce, stále svírající dívku za její vlasy. Marta těkala očima po dracích a byla na pokraji zhroucení. Přes slzy už nic neviděla.
"Nikdo? Nikdo jí nechce zachránit život?" významně se podíval na Lucii, věděl, že ta lidská dívka následovala ji. Chtěl, aby se přiznala, chtěl, aby mě důvod ji vzít ven z cely a ukázat jí, kdo je teď jejím pánem, jako před pár hodinami. Jenže předtím byla v bezvědomí.
Lucie zaťala drápy až do krve, ale pud sebezáchovy byl silnější. Neodvážila se hnout, neodvážila se ani pípnout na záchranu své kamarádky. Strážce tasil zubatý nůž a podřízl dívce hrdlo. Držel Martu, lapající po dechu a pustil ji až ve chvíli, kdy přestala klást odpor.
"Vaše dnešní večeře," řekl, odplivl si a odešel.
Všechno se událo v rámci vteřin, všichni vězni se slétli na mršinu jako mouchy na lep, řvali, prali se jen, aby na ně zbylo kousek masa. Lucie se rozplakala nad vlastní slabostí, vlastním strachem, který leptal její duši jako kyselina. Nechala Martu zemřít, jen aby ji už nemučili.
"Buď ty nebo ona," zašeptal drak vedle ní. "Tady nikdy nemáš jinou volbu, raději si zvykni, nebo příští večeří budeš ty. Divila by ses, co dokáže hlad."
Zabořila hlavu do jeho ramene a nechala, aby žal ovládl její tělo. Stala se otrokem ve světě, kde jak to vypadalo, neměl život žádnou cenu. Na chvíli, na děsivě dlouhou chvíli pomyslela na sebevraždu.
Ne! Ujistila se v duchu. Bude se snažit přežít a za každou cenu se dostat ven, cítit vítr ve svých křídlech, kde jí zatím jen tupě pulzovala bolest. Celou svou bytostí chtěla zažít ten pocit, kdy jí sluneční paprsky budou hladit po těle a mraky budou vypadat jen jako bělostná peřina, do které by si mohla lehnout. A udělá pro to cokoliv.


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 28. dubna 2012 v 0:30 | Reagovat

Moje oblíbená. :-)

2 VelííQ VelííQ | Web | 17. května 2012 v 18:03 | Reagovat

Moc pěkné :)

3 Anna Anna | 17. června 2012 v 20:16 | Reagovat

UŽ JSTE SLYŠELI O NOVÉ ÚPLNĚ BOŽÍ KNIZE SWEET EVIL? MÁTE TU MOŽNOST SI JI PŘEČÍST ZDE! http://speak-to-you-fantasy.blog.cz/rubrika/sweet-evil

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama