Saurie - Kapitola 1.

6. září 2013 v 21:36 | Dragita |  Saurie

Začala jsem psát novou povídku, žánr je klasicky fantasy, možná s příměsí scifi, protože se děj bude odehrávat na jiné planetě než je naše matička Země.
A proto vítejte na Saurii, planetě protikladů, kde je možné sehnat snad úplně všechno od meče mistrů kovářů až po meziplanetární plavidla.

Vyprávění jsem zvolila v třetí osobě, protože zde nebude jen jeden vypravěč. Hlavní dějová linka bude zaznamenávat příběh Ley, mladé ženy z planety Země, která jako první člověk - i když nedobrovolně, vstoupí na povrch Saurie. A tím vše jen začíná:)

Přeji příjemné počtení:)


Kapitola 1.
Lea


Dívala se mraky plující po obloze. Vypadaly jako naducané prachové polštáře, zavěšené na neviditelné tenké niti, jen se jich dotknout, ucítit tu jemnost vábící k odpočinku. Potřebovala na chvíli vypnout, potřebovala se zbavit stresu. Čekala jí závěrečná zkouška z angličtiny. Poslední, a potom tři měsíce volna. Držela se té myšlenky jako záchranného kruhu. Ještě den a bude volná jako pták.
Lea nastoupila do trolejbusu a vrátila se zpět do reality. Byla teprve polovina června a už teď se v hromadné dopravě nedalo dýchat. Těžce polkla a obrnila se proti směsici pachů, které ji obklopily. Někdy si říkala, že by si na to měla zvyknout, ale každé léto tiše trpěla. Růžové tílko se jí lepilo na kůži, brýle jí neustále sjížděly z nosu, jak se potila. V rukou nesla skicák, který si cestou koupila - jako motivaci. Jakmile složí zkoušku, bude moci zase jen malovat. Ocitnout ve vlastním světě, světě, který do posledního detailu přenese na papír.
V kabelce jí zavibroval mobil. Sklouzla pohledem k tašce a v tu chvíli trojlebus zvláštně poskočil. Jako by najel na překážku. Narazila do kovové tyče a praštila se do čela. Usykla bolestí a křečovitě se chytila. O kousek vedle a měla by po brýlích.
"Měla by jste se raději držet, slečno," promluvila starší paní kousek od ní. Lea nestačila odpovědět. Zajiskřilo se jí před očima. Vzduch se začal vlnit a ohýbat jako proutek. Na vteřinu jí zatančil před očima, stáčel se jako živý. Otevřela pusu a svět kolem vybuchl oslepující září.
Pevně se držela kovové tyče. Nic neviděla. Záře byla tak oslepující, že zavřela oči. Prudce se nadechla. Lidé křičeli. Mohlo to trvat vteřinu i věčnost.
Vůz, pomalovaný jako divoký sršeň, sebou smýkl ze strany na stranu. Lence bušilo srdce, stěží dýchala. Skicák ji vypadl z rukou. Co se to proboha děje? Na chvíli se zdálo, jako by se vůz vznášel ve stavu bez tíže.
Přes vyděšený křik spolucestujících uslyšela praskot větviček a listí.
"Co se to děje?" křičel nějaký muž. Lea otevřela oči. Uviděla řidiče jak se zoufale snažil udržet volant, který se mu chtěl vyškubnout. Ztuhla přitisknutá k tyči barvy hořčice. Silnice zmizela. Projížděli hustým lesem. Před očima se jí míhaly kmeny stromů a keřů, hýřící křiklavými barvami. Jako by je pohltila hustá džungle.
"Pozor!" křikl řidič a strhnul volant. Do Ley vrazil nějaký muž, který se zapomněl držet. V hlavě jí zadunělo z nárazu na tvrdý kov. Vidění se jí na chvíli rozmazalo. Zavřela oči. V prstech ztrácela cit, jak se zoufale snažila udržet. Trolejbus sebou smýkal ze strany na stranu. To musí být nějaká noční můra!
Pak přišel náraz. Ozvalo se skučení deformovaného kovu, řinčení rozbitého skla. Trhlo to s ní v před až jí zabolely svaly v pažích. Kousla se do rtu a ucítila krev. Za žádnou cenu se nechtěla pustit.
Udržela se. Vteřinu na to do ní narazilo několik bezvládných lidí a málem jí strhli sebou. Vykřikla bolestí, když se jí něčí nehty zaryly do kůže. Slzy jí tekly po tvářích, ale nevnímala je.

Objímala kovovou tyč jako záchranný kruh. Víčka tiskla pevně k sobě. Chvěla se vyčerpáním i bolestí. Mělce dýchala a snažila se nehýbat. Byla vyděšená k smrti. Co kdyby přišel další náraz?
Uslyšela šramot a sténání. Něco tu zapáchalo, jako by se tavil kov. Pomalu otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Celá přední polovina trolejbusu byla promáčklá, pokroucený kov byl kousek od ní. Stékala po něm vazká červená tekutina. Krev. To je krev!
Jakmile si to uvědomila, zvedl se jí žaludek a začala zvracet. Pach krve a spáleného kovu narůstal. Začala vnímat sténání lidí. Motala se jí hlava. Nohy měla jako z pěny.
Opřela se o tyč, která jí zřejmě zachránila život a otřela si ústa. Klid Leo, klid. Napomínala se v duchu. Žiješ.
Pocit nevolnosti ustal. Najednou všechny zvuky a pachy kolem vnímala až děsivě ostře. Syčení a skřípání kovových částí trolejbusu, sténání lidí, praskot větviček, které povolily pod tíhou kolosu, vlastní sípavý dech, divoké bušení srdce.
Zamrkala a snažila se zaostřit - nešlo jí to. Polilo jí horko. To snad není pravda! Začala propadat panice. Ztratila brýle! Pohnula se a uslyšela křupnutí.
"Sakra!" zařvala a sklonila se k zemi. Rozšlápla si brýle. Zbylo jen jedno sklíčko, vypadlé z obruby. "Ne," zašeptala a nemohla uvěřit svým očím. "Ty skla stály několik tisíc…"
"Pomozte mi!" uslyšela hlas nějaké ženy. Lea zvedla hlavu, vyrušená z přemýšlení, kde vezme peníze na nové brýle. Žena byla zaklíněná mezi sedačkami kousek od ní. Lea mžourala ve snaze zaostřit. Trpěla krátkozrakostí a se čtyřmi dioptriemi už nerozpoznávala detaily. Ostře viděla tak na třicet centimetrů, zbytek se pomalu rozmazával až na neurčité skvrny v dáli.
"Všichni ven, rychle!" zaslechla. Lidé, kteří mohli chodit, se snažili dostat rozbitými okny pryč z vraku.
Lea se k jednomu přiblížila a vykřikla: "Pomozte mi! Je tam zaklíněná žena!" ukazovala dovnitř vozu. Sama by ji nemohla vytáhnout. Neměla takovou sílu.
"Není čas, ten vrak začíná hořet! Vypadněte odtamtud!" křičel nějaký muž. Lea chtěla protestovat, ale nepotřebovala brýle, aby si všimla plamene, který začal stravovat vnitřek vozu. Sevřel se jí žaludek, když se podívala na ženu, která nepřestala prosit.
"Promiňte, opravdu," řekla hlasem zastřeným slzami a vyskočila z trolejbusu ven. Byl zázrak, že neměla nic zlomeného. Jen boule na hlavě o sobě dávala vědět.
"Pryč! Rychle!" uslyšela. Utíkala od hořícího vozu co jí síly stačily. Co nevidět to muselo bouchnout. Už podvědomě cítila jak jí ohnivé jazyky olizují kůži na zádech.
Schovala se za mohutný strom a zacpala si uši. Přesto slyšela křik lidí, které zastihla nárazová vlna. Polilo jí horko, nohy se jí třásly. Modlila se, aby ta noční můra skončila. Tohle přece musel být jen sen. To nemohla být pravda.
Krčila se stočená do klubíčka a polykala slzy.

Nastalo děsivé ticho. Po chvíli zvedla Lea hlavu a nevěřícně se rozhlížela kolem. Pořád si připadala jako ve špatném snu. Stromy byly tak vysoké, že neviděla nebe. Neslyšela žádné ptáky. Jen dusivé všeobjímající ticho.
"Jste v pořádku?" zaslechla kousek před sebou. Viděla pár pohybujících se stínů. Zakousl se do ní strach, pomalu se probourával do jejího nitra a způsoboval jí třesavku. Byla uprostřed hustého lesa a ostře viděla sotva kousek před sebe. Na orientaci v prostoru to stačilo, zas tak špatně na tom nebyla, ale detaily neviděla.
"Tady jsem," hlesla a postavila se. Temné skvrny před ní získaly tvar lidských postav. "Nenechávejte mě tady!" Nohy jí nechtěly poslouchat. Pořád měla před očima výraz té zaklíněné ženy, kterou opustila. Pořád slyšela její prosby o pomoc, její bezmocný křik.
Sešli se u stromu s nápadně bílou kůrou. Vypadal jako maják v záplavě husté zeleně. Ale nebyla to bříza. Kmen byl silný, že by ho museli obejmout čtyři muži.
Zůstalo jich pět. Lenka, dívka s jemnými blond vlasy a tři muži. Nejmladšímu mohlo být kolem dvaceti, nejstaršímu dvakrát tolik.
"Jak jste na tom?" promluvil nestarší a rozhlížel se. "Má někdo něco zlomeného?"
Lea zavrtěla hlavou a nervózně si žmoulala tričko jak byla v šoku. "Mám rozbité brýle, bez nich toho moc nevidím," připustila. Pořád se uvnitř třásla a měla pocit, že každou chvíli musí omdlít.
"Kde to jsme?" ozvala se drobná blondýnka a rozhlížela se. "Jak jsme se sem dostali?" V hlase jí zněla počínající hysterie. Zrychleně dýchala.
"Nevím jak jsme se sem dostali, ale musíme se dostat z lesa. Ty stromy jsou tak vysoko, že sotva vidím oblohu," řekl nejstarší. Měl tmavé vlasy a světlé tílko potřísněné krví. Ale nebyla jeho vlastní. Na čele i pravé tváři měl modřinu a odlehčoval si pravou nohu.
"Proč nepočkáme až nás někdo najde? Ten výbuch přece musel být vidět!" protestovala blondýnka třesoucím se hlasem.
"Tohle nevypadá na okolí Brna. Nikdy jsem takové stromy neviděl," řekl mladší muž s rezavými vlasy a podrbal se na strništi. Díval se na "břízu", která měla sněhobílou hladkou kůru.
"Ale tady zůstat nemůžeme," přel se nejstarší. Lea se objímala pažemi a vyděšeně se koukala kolem. Kdybych měla aspoň své brýle! reptala si v duchu. Modřiny jí pálily na kůži, v uších jí pískalo. Vůbec nepřemýšlela nad tím, jak se do lesa dostali.
"Slyšeli jste to?" zašeptala blondýnka. Stála hned vedle Ley a třásla se. "Co…, co to bylo?"
Všichni napínali uši a snažili se nehýbat. Znělo to jako křik nějakého ptáka. Les kolem začal pomalu ožívat. Ozvalo se vzdálené tiché bzučení, křovisky se něco plazilo a šustilo listím. Kousek od nich doutnaly zbytky zuhelnatělého vraku.
"Já jdu najít cestu odtud, každý les někde končí. Nemůže to být daleko. Pokud chcete, můžete jít se mnou, nemusíte. Nevím jak a proč jsme se sem dostali, ale nehodlám tu dřepět na zadku a litovat se!" promluvil nejstarší muž a zahleděl se na ostatní. Potom se otočil k Lee a řekl: "Vidíte aspoň něco, slečno? Kolikátky máte?"
"Jo, vidím. Jen ne detaily. Můžu jít sama." Suše polkla. Začala se vzpamatovávat a uvědomovat si, že ten les by tu neměl být. Jeli přece silnicí uprostřed města. "A rozhodně nechci sedět na místě a čekat. Ty zvuky mě děsí." Podivné krákání se ozývalo v několikaminutových intervalech a jen posilovalo strach, který kroutil její žaludek do stále většího uzlu.
"Fajn. Pokud nemá někdo lepší návrh, tak jdeme," zavelel nejstarší. Blondýnka popotáhla a rozmazala si řasenku po tvářích. Nejistě se podívala na Leu a odevzdaně vydechla. Nikdo jiný neprotestoval.

Šli několik hodin. Stále vpřed, bez zastávky. Vedro bylo čím dál větší a oblečení se jim lepilo na kůži, zamazané od prachu a krve. Drobné mušky jim začaly létat kolem hlav. Přitahoval je pach potu. Nemluvili, jen se vyděšeně dívali kolem sebe. Nepoznávali rostliny ani stromy. Takové nikdo z nich v životě neviděl. Mohutné a vysoké jako desetipatrový dům. Zvuky přírody kolem se jim zdály čím dál víc cizí. Ale stále se drželi naděje, že co nevidět se před nimi stromy rozestoupí a oni uvidí město. Napijí se, dají si sprchu, ošetří si drobné oděrky a možná zajdou k psychologovi, aby jim pomohl se s touto událostí vyrovnat.
Lea svírala sklíčko ze svých brýlí, jedinou věc, kterou se jí podařilo z trosek zachránit. Pořád se jí před očima míhal obličej ženy, která jí prosila o život. Svíralo se jí z toho hrdlo, ale nemohla na ní přestat myslet.
"Stůjte!" řekl muž, který je vedl. "Zdá se mi, že les končí." Skupinou projela hmatatelná úleva, jako by jim někdo sňal z beder těžké břemeno, kterého se nemohli zbavit. Lea zamrkala a zase začala dávat pozor. Rudé prameny hustých vlasů se jí lepily na obličej. Věděla, že o dnešku bude mít noční můry do konce života.
"A doprdele," uslyšela vydechnout nejmladšího muže, který byl celou dobu zticha. Měl dlouhé černé vlasy a stejně tmavou mikinu s potiskem skupiny Slipknot. "Já snad blbě vidím."
Lea došla za ostatními na kraj srázu. Stmívalo se. Nebe se barvilo šarlatovou červení, jemně přecházející do růžovo-fialových odstínů. Viděla před sebou zelené údolí protkané divokou bystřinou. Ale ostatní se dívali na nebe. V očích měli úžas zároveň se zděšením. Nikdo nepromluvil, nikdo se nepohnul. Ozývalo se jen bušení srdcí. Dívali se na jemně zářící čáru na obloze. Protínala obzor po celé jeho délce. Co však vzalo dech i Lee, byl měsíc. Byl obrovský, plný kráterů a nebyl sám. Doprovázely ho dva malí souputníci.

zdroj obrázku v prokliku
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 smaltos smaltos | Web | 17. června 2015 v 14:43 | Reagovat

Ne. [:tired:]

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama