Krevní msta (Ještěři #3)

29. září 2014 v 11:23 | Dragita

Krevní msta je třetím pokračováním mé Ještěří trilogie. Momentálně je ve stádiu psaní, ale chtěla jsem tu mít už hotový článek, kam se budou postupně přidávat novinky, ilustrace a třeba i další ukázky.
V tomto článku najdete anotaci, snažila jsem se co nejméně spoilerovat, takže se nemusíte bát, že přijdete o překvapení.
Následuje pár krátkých ukázek, vždy jen po pár odstavcích, aby zaujaly, ale nic moc důležitého neprozradily. Doufám, že se těšíte stejně jako já, až se do závěru série pustím naplno.

Třetí díl je vyprávěn ze tří různých pohledů, ale ten Janin je samozřejmě hlavní. :)



Anotace:

Jak poznat, kdo je přítel a kdo nepřítel? Hranice se stírají. Všichni po něčem touží. Moc, láska, peníze. Existují jen různé cesty jak toho dosáhnout. Dá se vůbec odolat pokušení?

Jana se změnila. Zaplatila za to nejvyšší cenu. V srdci nosí hněv, čekající na svou příležitost. Roste a sílí každým dnem, každou událostí a setkáním. Věří jen jediné osobě, která jí dodává sílu jít dál.

Existuje vůbec láska tak silná, že překoná prokletí? Lianea se nevzdala. Vždy existuje cesta. A ona se té poslední nitky naděje bude držet, jinak by přišla o daleko víc než svůj život.





Ukázky z Krevní msty:


"Hej, bestie, žiješ?" Nějaký hlas mě vytrhl ze soustředění. Ztuhla jsem na místě a podvědomě nastražila uši. Znělo to hodně blízko.
"Jo, na tebe mluvím. Ty, na té zemi. Myslela jsem, že už to máš za sebou."
Ležela jsem jsem sice sama v cele, ale zároveň vnímala tlukot pěti dalších srdcí. Zápěstí mě bolelo, jak se do něj zakusoval hrubý provaz.
"Teda, nevypadáš zrovna jako bestie, víš to?"
Zase ten tichý pisklavý hlas v mé mysli. Natočila jsem se tváří k vedlejší cele a spatřila mladou ženu se světlými vlasy, které jí ve slepených cárech padaly do čela. Také měla kovový roubík.
"Nejsem bestie."
"Mě neoklameš. Mám přece oči."
Prudce jsem vydechla. "Tak to vidíš špatně. Kde to vlastně jsem?"
Paměť se mnou nespolupracovala. Ale jestli si ta blondýna myslí, že jsem bestie, tak nás určitě nezajali Černí. Jediným zdrojem světla v cele byly louče na chodbě. Co se tu se mnou stane? Pokoušela se o mě panika, ale já se snažila uvažovat racionálně. Pořád přece žiju, to by mělo být dobré znamení.
"Momentálně jsi v kobce patřící řádu Siderů. Věří, že jednají ve jménu bohyně Siderey, která je pověřila chránit naši rasu a jeho čistotu. Mají svou vlastní definici spravedlnosti. Nemám je ráda. Podle mě jsou šílení."
"Tak to se teda mám."
***

"Prober se!" zaslechl jsem a čelistí mi projela vlna bolesti. Tváře mi tupě pulzovaly. Nebyla to první rána. Otevřel jsem oči a zamžoural, abych zase viděl ostře. V těch šipkách musela být nějaká droga.
Pokusil jsem se pohnout, ale místo toho mi bolestně škublo v zápěstích. Ruce i nohy mi poutaly pevné provazy.
"Dal sis na čas, bastarde," zasyčel muž přede mnou. Měl na sobě tmavě zelenou koženou zbroj, ale co upoutalo mou pozornost byla jizva na jeho pravé tváři, táhnoucí se od koutku úst až ke spánku. Vypadala čerstvě. Stál u mě tak blízko, že jsem cítil jeho zatuchlý dech. Zhoupl se mi žaludek.
"Nějakou dobu jsme tě sledovali, ale konečně spadla klec. Žádná bestie neprojde Mračnými horami, abychom to nevěděli."
"Nejsem bestie. Který Černý by znal poznávací formuli?"

***

Než za sebou zavřel, proklouzli dovnitř mladí učenci a pověsili mi kolem krku, na ruce i nohy těžké řetězy ze zlata, stříbra a diamantu. Pak dveře neprodyšně zavřeli. Suše jsem polkl. O místnosti Pravdy jsem v životě neslyšel.
Chvíli se nic nedělo. Nastalo ticho, ze kterého mě mravenčilo po celém těle. Snažil jsem se ze všech sil spojit s Janou. Nešlo to. Místnost byla dokonale odrušená. Řetězy mi přišly tak těžké, že kdybych nebyl z každé strany pevně připoutaný, stáhly by mě k zemi.
Pak se stěny i strop místnosti rozestoupily a odhalily masivní vrstvu Dračí pěsti. Byl to kov se silnou těžkou energií. Narazila do mě jako lavina. Každá buňka v mém těle bolestivě pulzovala pod její silou. Sevřel jsem víčka a snažil se zhluboka dýchat. Nikdy v životě jsem nebyl vystavený takovému množství těžkého kovu. Do očí mi stékaly kapky potu. Dech se mi zrychlil. Nemilosrdný tlak mě táhl k zemi. V uších mi hučelo. Došlo mi, na co se místnost používala.

***

Zastavili jsme před kovovými dveřmi. Kdybych se jim vysmekla, kam bych utíkala?
"Pojďte dál, už na vás čekám," ozval se melodický mužský hlas, strážní otevřeli dveře a postrčili mě kupředu. Ocitli jsme se ve vysoké místnosti prosvětlené svícemi. Kousek od gobelínu se zeleným drakem stál vysoký černovlasý muž, oblečený do zelené tuniky a suknice. Vypadal samý sval. To nebude duchovní.
Když mě uviděl, rty mu roztáhl podivný úsměv. "Buď pozdravena, Bojovnice světla. Už dlouhou dobu jsem se s tebou chtěl setkat," řekl a odhalil bělostné tesáky. Detailně mě zkoumal hlubokýma medovýma očima. "Byl jsem na tebe velmi zvědav od chvíle, co jsem se dozvěděl o tvých činech."
Nevěřícně jsem na něj koukala. O čem to proboha mluvil?
"Z tvého výrazu usuzuji, že vůbec nevíš, o čem hovořím."
Muž větřil a ochutnával vzduch kolem mě. Odtáhla bych se, kdybych mohla, ale stále mě držela stráž.
"Abych se přiznal, jsem poněkud zklamán, Modrooká. Nevím, co jsem čekal. Vypadáš tak…, obyčejně.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 adarracardigan adarracardigan | E-mail | Web | 2. prosince 2014 v 14:42 | Reagovat

A jé, z toho koukají náramné trable... ;-D Myslím z těch ukázek. Protagonisté zase ve šlamastyce. Tak jim držím všecky palce. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama